Centrum periferie (2023)
“Slam poetry vychovala Tukana z Roberta Netuky, filozofa z pohraničí. Tukan vypěstoval z české slam poetry to, čemu v jednu chvíli aplaudovaly statisíce. Mistr mluveného slova se nyní rozhodl ono slovo zaznamenat. Je na knižní stránce stejně efektní, jako v prostředí vyprodaných klubů? Když Tukan ve čtvrtině století pojednává o pohybu tektonických desek světa, tančí s námi do rytmu a rýmu. Je to valčík, jemuž jsme odvykli. Tanec derviše, který apeluje: ještě to pojďme zkusit. Čtěte ty texty, zjistíte, že tak činíte nahlas a že to zní fajn, natolik, že vám na konci tleská celá periferie, a to tak, že v centru řinčí zaprášený porcelán. Mistr slam poetry totiž zapsal vlastní dech, vlastní lásku. Ještě to pojďme zkusit. Pospolitě.”
- Tim Postovit
svagri (2022)
“Tak jako v sólových projektech obou performerů i zde jsou nejsilnější básně, v nichž se spájí humor s angažovaností a reflexí, a to nejen společenských vztahů, ale i krajiny a dějin. “Cesta z maloměsta”, završená ironickou budovatelskou vložkou, je hanlivou ódou (omg, to existuje?) na Sokolov: “vyrostl jsem ve městě/kde lidem v žilách proudí/hnědý uhlí místo krve.” Dobře naposloucháno mají v “Hlavě”, kde se štamgastský dialog cyklí a rozpadá až k finálnímu dilematu: “Sám být nemůžu. Se všemi je nuda.”
Slam poetry v textové podobě je podobně ošemetná jako knižní vydání divadelních her. Chybí nejen všechny mimické, pohybové, dramatické, intonační a jiné nuance interpretova projevu, chybí kouzlo okamžiku, které je obrovskou součástí performačních klání. Pravda, na papíře se otevírají i jiné interpretace, ale pro ty z nás, kteří mají slamy tohoto páru sokolíků a jejich charakteristickou dikci (i akci) v živé paměti, jde hlavně o lehce sentimentální záznam jedné krásné éry. Éry, kdy slam poetry díky několika hrstkám oddaných harcovníků konečně získala respekt i sama před sebou, kdy se nebála být nejen hravě zábavná, ale i lehce angažovaná, těžce sebezpytná a pozoruhodně sebevědomá.”
- Bob Hýsek